Proč jsem se ostříhal?

Inu, ostříhal 🙂 Ale ne, teď hezky popořádku. Už v 18 letech jsem začal pozorovat postupný úbytek mých vlasů. Padaly pomalu a jistě a ačkoliv to dlouho nikdo neregistroval, postupem času se to projevovalo víc a víc. Zprvu mě to trošku štvalo. To je přeci jasné. Dnes jsem za to svým způsobem rád. To však vysvětlím později. Geny jsou geny no. Můj tatík je plešatý, oba moji pradědové z jeho strany měli hlavy jak „koleno“, takže to beru jako úděl Horalíků – dědictví otců. A začínám na to být pyšný! Uprostřed července, ve čtvrtek 16.7.2009 jsem se teda konečně odhodlal a moje vlastní mamka mě s menším donucením ostříhala na 12 mm. Byl to zvláštní pocit, uvolňující. O dalších 14 dnů později jsem snížil na 9 mm, o dalších na 6 mm a završil to „trojkou“, kterou jsem si oblíbil a „nosím“ doposud 🙂 Musím říct, že díky tomu, že jsem se ostříhal mám delší den. Dřív jsem musel stát před zrcadlem, abych si vlasy upravil, natužil. Dnes si umyju zuby a tradá pryč. Což je příjemné. A abych odpověděl na otázku. Vlasy jsem si ostříhal možná trošku předčasně, ale už jsem nechtěl nic zahalovat, mašlit nebo dokonce přehazovat! 🙂 Jdu tomu naproti a obrátím to ve svoji zbraň, svůj klad. Toť vše. Pro dnešek.