Desetiminutovka o stáří
Dnes jsem zažil zvláštní premiéru. Poprvé v životě jsem překročil práh domova důchodců…
Ne, že bych byl tak starý, ale cílem byla návštěva jednoho člena naší rodiny. A musím říct, že to byla velmi zvláštní zkušenost. Pravděpodobně to bude tím, že se každodenně nepohybuji mezi starými lidmi. A samo stáří si vlastně ani nepřipouštím. Přece jsem pořád mladý a zatím je tohle všechno daleko. Tak proč se tím zabývat. Když však na jednom místě vidíte větší množství starých lidí, jak poposedávají, chodí o berlích či se pohybují na kolečkových křeslech, rychle si onu skutečnost uvědomíte. Ano, jsou tam, aby o ně bylo postaráno a dostalo se jim zasloužené péče. Jenže, je tu ještě další věc a krutá pravda. Oni zde vlastně čekají na svoji smrt. Bohužel tak tomu je.
Je to smutné, ale to je život. Všichni tak nějak čekáme na svoji smrt. Když jsme mladí, neuvědomujeme si ji. Jenže náš čas letí a nelze ho zastavit. To víme všichni. Chtěl jsem proto říct, jen tak sám pro sebe, jak důležité je život žít, vážit si ho a užívat si každičkého okamžiku, kterého nám bylo dopřáno…
Žádné komentáře.
Přidat komentář