Co obnáší pracovat jako au pair couple a jaké to je?

Jak jsem slíbil v minulém článku, rád bych se dneska rozepsal o tom, jaké je to pracovat jako au pair couple  a co všechno u toho můžete zažít.

Jen možná na začátek a pro vysvětlení některým. Au pair couple znamená pracovat jako au pair, ale ve dvou. Kluk pracuje venku, zatímco holka uvnitř domu. A to děláme už od září s Leni na jedné malé rodinné farmě poblíž Londýna. Nacházíme se v regionu zvaném Kent, což je část, která je označována jako zahrada Anglie. A tak to taky je (mrkněte třeba na můj Instagram, abyste měli důkazy).

Všude jsou květiny, zeleň, příroda a zvířata. Často si tady připadám jako v zoo. Lišky, jezevci, zajíci, veverky, koroptve a bažanti, občas sova. A všude koně. Na farmě máme potom kouhota, slepice, kachny, věčně nasraného krocana a jeho vypelíchanou partnerku, koníka Gladise, poníka Alfieho a hromadu ovcí.

Máme se tady s Leničkou fakt dobře. Denně pracujeme pouze 5 hodin a zbytek trávíme v našem „Studiu“. Je to skoro jako takový náš důchod. Spolu snídáme, obědváme i večeříme. A užíváme si to. Řekl bych, že jsme zatím ani nezažili nějakou ponorku. Je to možná taky v tom, že se milujeme a hlavně respektujeme jeden druhého.

Naše každodenní činnost spočívá v tom, že já se starám o venkovní práce a údržbu domu. Seču trávu, zahradničím, uklízím hovínka u slepic a kachen, natírám, štípám dříví, jezdím na traktoru, sem tam umyju auto a také pomáhám Leničce. Především s tím, že občas vyzvednu děti ze školy nebo je někam odvezu.

Leni je potom ta klasická au pair, která se stará o chod domácnosti, úklid, vaření, praní, dělá úkoly s dětmi, připravuje věci do školy a ukládá je do postele. Teda, jenom tu nejmladší…

Máme na starost celkem 4 děti – tři kluky a jednu holku. Ten nejstarší už je ale přes týden mimo domov, protože začal chodit na tzv. boarding school (něco jako internátní škola). Ale pozor, je mu teprve 12 let, což je na české poměry poněkud brzy. Tady to tak ale funguje.

Ostatní chodí na soukromé školy do nedalekého města Sevenoaks, kam je každé ráno odváží maminka. Holčička do holčičí, kluci do klučičí. A nemají to ve škole vůbec snadné. Nároky jsou vysoké. To by si možná zasloužilo zvláštní článek…

No, zpět k našim úkolům a životu tady.

Hodně lidí se mě ptalo, jestli to jako myslím vážně dělat ve třiceti au pair? Že bych měl raději makat na kariéře. Někteří se dokonce smáli, že budu dělat “blbce” někde na farmě! A já to chápu. Bral jsem to na začátku trošku s nadhledem. Říkal jsem si, že se nebojím žádné práce. Taky jsem vnímal, že si potřebuju trošku odpočinout a zresetovat hlavu.

Jo a hlavně, že co mě nezabije, to mě posilní.

A to se stalo! Podařilo se mi tady za těch skoro 10 měsíců dát konečně trošku fyzicky dohromady. Zhubl jsem asi 10 kilo, začal jsem běhat, pravidelně cvičit a cítím, že jsem se celkově utužil.

Fyzická práce prostě má své kouzlo a prospívá tělu i duši 🙂

Ze svého pohledu se mi zdá, že to prospělo také Leničce. Zdokonalila se v angličtině – stejně jako já samozřejmě, ale ona opravdu hodně! Taky si vyzkoušela, jaké to je pracovat a žít v zahraničí a především, získala důvěru sama v sebe. Že je opravdu moc schopná a odvádí úžasnou práci.

Řekl bych, že oba dva pracujeme poctivě a pilně. A vidí to i naši domácí. Výsledkem našeho každodenního snažení bylo také to, že nám nabídli, abychom tady zůstali ještě další rok. Nebo i víc let…

S Leni jsme to samozřejmě zvažovali. Žijeme si tady ve vlastním samostatném domečku, takže nesdílíme kuchyň ani domácnost s nikým dalším. Máme tady svůj klid, své soukromí.

Ale to je možná to, co chceme zase trošku změnit. Bylo by lákavé tady zůstat ještě jeden rok, ale osobně si myslím, že dalších 12 měsíců nás už neobdaruje takovým množstvím zkušeností. Že to prostě stačilo.

Totiž, zdá se mi, že nám uniká život u nás doma, s rodinou a kamarády. A to mi přijde jako jedna z nejdůležitějších věcí. Nebudeme žít věčně, proto je nutné si život užívat s lidmi, které máte rádi, se kterými si rozumíte. O tom to je.

My jsme tady tak trošku odřezaní od všeho. Nejenom, že jsme v cizí zemi, ale také kompletně na samotě, na horách (náš dům je druhým nejvýše položeným obydlím v Kentu), uprostřed přírody. Takové anglické Kopanice řekl bych.

Proto jsme se rozhodli pro další krok do neznáma. Někteří o tom už ví, ale já si to nechám na někdy příště. Ať je to trošku napínavé. Každopádně tady za nás hledají náhradu. Pokud vás to tedy zaujalo, zkuste se podívat na inzerát na Gumtree, který tam včera zveřejnili.

V dalším pokračování bych rád zmínil několik drobností, kterých jsme si tady všimli. Jak tady lidi žijí, jak si užívají života a jakou náturu vlastně Angličani mají…

Na závěr malé objasnění. Většina lidí vnímá vycestování jako jasný důvod vydělat prachy. My to tak ale nikdy nebrali. Nebylo to ani cílem. Vždy jsme se na to dívali optikou životní zkušenosti. Pokud bychom byli doma a makali tak, jako dříve, vyděláme a ušetříme víc, než tady. O to však nešlo.

Velké díky, pokud jste to zvládli a dočetli se až sem. Budu rád za komentáře nebo otázky.

Děkuju, Pavel Horalík