Proč se občas hodí znát důležité lidi?

Dnes se s vámi podělím o trošku odpočinkový příběh, který mi přineslo dnešní odpoledne. Vlastně, on to ani není příběh. To zní moc nadneseně. Správným slovem je příhoda. Odpoledne jsem cestoval směr Uherské Hradiště, abych se dostavil na smluvenou schůzku s člověkem, který projevil zájem o naše služby. Nedozvěděl se o nás z webu, ale od zástupce spokojeného klienta, který nás doporučil. Takže word of mouth funguje a je tou nejlepší reklamou, jakou si můžeme přát. Schůzka se měla konat v šestnáct hodin. Já jsem s dostatečným předstihem dorazil do města a rozhodl se nehledat volné a neplacené místo, ale jistotu u vlakového nádraží – placené a především volné parkoviště. Radši si zaplatím, než mít stresy a být v nejistotě, zda stojím správně. Přijel jsem tedy k parkovišti. Pozorujte prosím kartičku, kterou mi vytiskne přístroj. Já se k němu z okýnka nahnul, zmáčkl tlačítko a vylezla mi normální parkovací karta, kterou při opuštění musíte vsunout zpět a zaplatit. Já ji položil na palubní desku mé „Kreativky“ :-). Současně se mi otevřela závora a já vjel do prostoru parkoviště. Mezitím mi začal zvonit telefon. Rychle jsem zaparkoval, zvedl telefon, vypnul motor a začal se vysoukávat z auta. Nevím, co se přihodilo, zda jsem nějak zavadil nebo udělal špatný pohyb, ale jakmile jsme dotelefonoval, kartička byla pryč. Nebyla tam. Nebyla nikde! Hledal jsem jak zběsilý, ale zmizela. Utíkal jsem tedy znovu k přístroji a pokoušel se z něj dostat další. Nejspíš to však snímá vozidlo a já jím samozřejmě nebyl, takže jsem odešel s prázdnou. Spěchal jsem tedy na schůzku. Mezitím zavolal kamarádovi/spolužákovi ze střední školy, který pracuje jako policista na kriminálním oddělení – což jsem se dozvěděl až potom. Netušil, co dělat. Domluvili jsme se tedy, že se potkáme až později, jakmile budu mít čas. Schůzka proběhla úspěšně a vypadá to, že máme nakročeno k další kompletní zakázce, což potěší. Ale to tady není důležité. Potom, co jsem se s paní rozloučil, volal jsem hned kamarádovi. Za pár minut jsme se potkali a šli si sednout, protože jsme se už dlouho neviděli. Probrali jsme vše důležité. Jak se máme, co děláme, jak žijeme, co spolužáci a kamarádi… Klasika. Nakonec přišlo na mé vozidlo na parkovišti. Zvažovali jsem několik možností, jak můj problém vyřešit. Třeba vzít auto, vytisknout si lístek a vycouvat. Hmmm, ale to by prý nefungovalo. Finální a férové rozhodnutí tedy znělo, zajít na městskou policii a o problému jim říct. Naše kroky tedy směřovaly ke stanici. Zazvonili jsme, pán nás pustil dovnitř a kamarád se ihned při vstupu legitimoval jako „kolega z kriminálky“. Vysvětlil můj problém a čekal na reakci protistrany. Pán za sklem řekl vážným hlasem něco jako: „To se musí zavolat servis, rozdělat palubní deska atd.“ Chvíli byl klid. Hrozný. Poté se pousmál a já pochopil, že trošku zavtipkoval. Klidným hlasem odvětil: „Zavolejte mi až budete u závory, já vám ji zvednu.“ Tak to jsem nečekal. Skvělé! Ještě jsem se slušně zeptal, zda je potřeba zaplatit nějaký poplatek nebo něco podobného, ale prý ne. Zdarma. Oba jsme poděkovali a odešli. Kamarádovi jsem téměř zulíbal odznak! 😀 On sám byl překvapený takovou reakcí. Rozloučili jsme se a já se vydal k autu. S očekávání jsem nastartoval, přichystal telefon a najel před bránu. Telefon vyzváněl. Napotřetí ho zvedl policista, já poprosil o zvednutí a to se stalo. Zázrak! Parkování zdarma a ještě vám asistuje policie. Věřím, že kdybych se na stanici dostavil sám, neměla by příhoda takový průběh. Policista by mi dal asi kartáč a zgustnul si na mně. I když, možná ne. Každopádně je dobré znát důležité lidi, kteří vám v krajní nouzi pomohou. Díky ještě jednou! A co kartička? Nevím. Palubní desku ale rozdělávat určitě nebudu. Možná jednou někde „vyplave“ 🙂