Proč jsme se rozhodli odejít do Anglie

Jak už to tak v životě někdy bývá, člověk občas musí vypadnout. Cítí, že potřebuje změnu. A to zásadní.

Po téměř roce manželství a bydlení u rodičů Leničky jsme si řekli, že vlastně chceme ještě něco zažít. Ano, byl tady náš domeček, který jsme už více jak rok řešili a připravovali. Projekt byl na spadnutí, hypotéka těsně před podpisem a vše vypadalo tak, že od srpna nebo od září začneme stavět.

Jenže, když jsme se na to s Leni podívali trošku s nadhledem, nechtěli jsme to takhle. Lákalo nás ještě něco zažít, někam se podívat, poznat, naučit se a získat tak do našeho budoucího života další zkušenosti. A zahraničí byla první věc, která nás napadla.

Totiž, uvažovali jsme o tom poslední dva roky. Vždycky nám ale něco stálo v cestě. Já jsem pracoval ve WebSupportu, kde jsem to miloval a práce mě bavila. Potom se zase chystala svatba. Navíc tu byla ještě Kreativka a další úkoly… Vždycky jsme to naťukli, ale nakonec nerealizovali. Prostě to nešlo.

A právě minulý rok, když se to všechno “trošku” uklidnilo (záměrně to ale dávám do uvozovek, protože se vyskytli zase další starosti), jsme si řekli, že vlastně teď, nebo nikdy!

Začátkem července padlo definitivní rozhodnutí, že nejpozději v září chceme být pryč. A Velká Británie byla horkým kandidátem. Zvažovali jsme ještě USA, ale být ilegálem a dostat se do případných problémů, to jsme nechtěli.

S Leni jsme diskutovali a řešili, co chceme v zahraničí dělat. Lákala nás práce ve velkém městě, ale počáteční riziko vysokého nájmu a hledání práce nás trošku odrazovalo.

V té době byla na menší dovolené v ČR moje dobrá kamarádka a spolužačka ze střední Alča. Anglie byla jejím domovem již 9 let. Takže na koho jiného se obrátit o radu. Zašli jsme teda na večeři, kde jsme jí vylíčili naši situaci a potřebu vycestovat. No a Alča jako první vyřkla: “No tak zkuste au pair couple! Poznáte mentalitu lidí zevnitř, naučíte se anglicky a ve volných chvílích můžete cestovat.“

Mně se to ze začátku úplně nezdálo. Budu mít přece třicet a na “opéra” je to poněkud hodně, ne? Ale nebránil jsme se.

Hned druhý den po setkání jsem na internetu začal pátrat. Nechtěli jsem přes ven přes agenturu nebo nějakého prostředníka. Tak jsem otevřel server Gumtree.com, o kterém vím, že patří mezi oblíbené anglické servery a zadal do vyhledávání „aupair couple“.

Mezi několika inzeráty na mě vyskočil jeden, který mě na první pohled zaujal fotografií. Byla to společná fotka velké rodiny a sluníčka v pozadí. To slunce tak nějak prosvětlovalo celý obrázek a dodávalo ten zajímavý a příjemně hřejivý pocit. Tak jsem klikl a začal číst…

Inzerát byl už 24 dnů starý, proto jsem tomu nedával moc šancí. Už přece museli někoho najít, no ne? Přesto jsem se rozhodl odpovědět a sesmolil krátkou zprávu. Do přílohy přidal můj růžový životopis (o něm se chystám brzy napsat) a několik našich fotek.

Na odpověď jsme nečekali dlouho. Paní psala, že jsme ji zaujali. Že se jí líbí můj životopis a že vypadáme fajn. Ale prý už jsou s výběrem téměř ve finále. Že si mají během několika dnů skypovat s budoucími au pairy. Sama ale navrhla, že pokud bychom to stihli ještě před tím, ráda by se s námi viděla a poznala nás.

Hned na další den jsme si tedy domluvili Skype call.

Celý den jsme samozřejmě přemýšleli, jak jim v angličtině vysvětlíme naši situaci, co nyní děláme, kde žijeme a především, co vlastně od ročního pobytu v Anglii očekáváme.

Byli jsme nervózní. Ale na druhou stranu jsme neměli co ztratit.

V devět večer jsme zasedli k počítači a vytočili Skype. Na druhém konci, kdesi na malé rodinné farmě poblíž Londýna, telefonát přijali a začalo to…

Asi ani nemá smysl zabíhat do podrobností. Teda, možná jedna jediná věc k pousmání. V průběhu videohovoru jsme totiž zjistili, že mají psa, který se jmenuje Monty. Shodou okolností stejné jméno pejska, jako mají rodiče Lenči. Jo a taky bílý, taky malý, pouze jiné plemeno. No haluz.

Po asi hodinovém Skypu jsme se rozloučili a domluvili se, že nám co nejdříve dají vědět, zda o nás mají zájem. No a nečekali jsme dlouho. Asi za 10 minut přistála v mailboxu zpráva, že nás berou! Prý jsme jim sympatičtí a cítí, že jsme ti praví!

Takže to dopadlo dobře. Během dvou dnů jsme si tak našli práci, bydlení a pomaličku se začali těšit.

V příštím článku sepíšu, jaké to je pracovat jako au-pair couple (když je vám třicet), co to člověku může dát a co zase vzít.

Budu moc rád, pokud mi necháte nějaký vzkaz v komentářích. Díky!

Pavel Horalík