Desetiminutovka o práci
Posledních pár měsíců po sobě pozoruji příznaky podivné „choroby“. Jak to říct. Prostě, musím pořád pracovat…
Ano, nedokážu si totiž představit, že bych měl den volna a nedělal vůbec nic. Jednoduše to nejde. A zvláštní přitom je, že mi to ani nevadí, ba naopak. Tedy, vadí mi to pouze v jediném případě a vůči jediné osobě – mé přítelkyni. Pokud však ona nemůže, je ve škole nebo prostě nejsme spolu, musím něco dělat. Hlavou, nohama, rukama, vším. Jsem workoholik? Jak se to pozná? 🙂
Popravdě nechápu, jak jsem dříve mohl neaktivně ležet u TV nebo pasivně trávit svůj čas u počítače. Nedělal jsem to často, ale stávalo se to. Nyní to mám jinak a jsem rád. Sice jsem vyčerpaný, protože pracuji od ráno do večera (dnes od 7:00 do 22:00), na druhou stranu mám zase dobrý pocit, že toho dost zvládám. Otázkou zůstává, jak dlouho tohle tempo vydržím…
Žádné komentáře.
Přidat komentář